Rehabilitační pobyty a blížící se bouřka na frontové linii

Dobrý den, přátelé,

před pár dny jsem se vrátil z Ukrajiny. Běžel nám tam v tomto roce první rehabilitační pobyt poválečných traumat pro vdovy a sirotky - pro manželky a ‌děti padlých vojáků. Rehabilitačního pobytu se zúčastnilo 90 osob. Poprvé na tento pobyt přijel i český dobrovolnický tým, který vedl programy pro děti. Jana, vedoucí českého týmu, mi říkala, že byla s Jitkou, další členkou českého týmu, na ‌programu, kde každá z ukrajinských žen povídala svůj příběh o ‌tom, jak ztratila manžela. Jana i Jitka mají každá tři děti. Jana říkala, že toto setkání celé proplakaly. 

Viktorie, která tyto rehabilitační programy vede, se po čtrnácti náročných dnech práce vrátila domů do ‌Kyjeva ke svému manželovi a dětem. Hned tu noc zažili, že ‌rakety dopadaly nedaleko jejich domu. Není to žádný med. Tento rok chystáme 17 rehabilitačních pobytů. Poptávku máme po ‌24, ale ‌uvidíme, zda se nám podaří najít tolik finančních prostředků.

Já jsem se na západě Ukrajiny, kde rehabilitační pobyt probíhal, moc neohřál. Ještě v noci jsme s kolegy Ivanem a Jurim vyrazili na východ. Jeli jsme do míst mezi Charkovem a ‌Kupjanskem. Čekalo nás přes 1500 km, 18 hod cesty. Vezli jsme tam generátory, motorové pily, čelovky, kempingové vařiče, spacáky, karimatky a také potravinové balíčky a ‌zimní oblečení převážně pro ‌ženy a děti. 

Pozdě večer přijíždíme před Charkov a v našich telefonech začínají „houkat“ zprávy, že do této oblasti letí rakety. Všude okolo města i lesů potkáváme džípy protivzdušné obrany, se ‌světlomety a zbraněmi na sestřelení iránských dronů Šahid. Míjíme tři tanky, projíždíme dalším vojenským blokpostem a najednou kolega říká, že jsme na místě. Vystoupíme z auta, vstoupíme do ‌luxusní restaurace a potkáváme naše místní kolegy. Jsme na ‌místě neskutečných paradoxů.

Nad ránem vyjdu před dům a mám pocit, že se blíží bouřka a někdo okolo projel na ‌„Pionýru“. Ne, ‌to je jen v dálce slyšet dunění dělostřelby a nebyl to ani „Pionýr“ ale dron, který proletěl nad ‌našim domem. Během dne jsme se na hodinu ocitli i ‌v ‌místech dělostřeleckého útoku. Jsou to takové detonace, že máte pocit, že vám to utrhne vnitřnosti. Když na tomto místě čtete Žalm 23, „i když půjdu údolím smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi Hospodine“, je to pro vás až ‌hmatatelným zpřítomněním. Jsem rád, že jsme živí a ‌v ‌pořádku. Mám obrovský respekt ke ‌všem, kteří v této oblasti pracují a poskytují pomoc.

Vracíme se zpět do Poljany na Zakarpatí. Cesta nám zabírá celou noc a ‌dopoledne. Spím 40 ‌minut a mám pocit, že jsem byl více ok před spánkem než po probuzení. Vyrážím na další pracovní setkání, které mě ještě čekají. Setkání jsou pracovní, ale i velmi osobní a ‌důvěrná. Pro ‌poslední večer už máme takovou tradici. Kolegyně Ljuba vždy připraví na večeři šašliky (něco mezi naším grilovaným masem a špízem). To je hezká tečka. Další ráno vyrážím domů do ‌České republiky. 

Tak tolik náhled do některých situací, které jsem teď na Ukrajině zažil. Děkuji za ‌možnost to ‌s ‌vámi sdílet. Pokud máte nějaké otázky nebo sdělení, napište mi, rád se vám ozvu.

Pěkný den

Petr Húšť